Význam úzkorozchodných železnic se projevil také v armádě, především během první světové války. Cukr byl v této době velmi výhodným obchodním artiklem. Moderní technické zařízení cukrovarů umožňovalo zpracovávat stále větší množství řepy, avšak povozy dopravující surovinu nestačily narůstajícím nárokům, zejména kvůli špatnému stavu silnic na podzim. Velké cukrovary proto začaly budovat úzkorozchodné polní drážky.

Také cukrovar v Libněvsi se rozhodl pro tento moderní způsob dopravy. V roce 1899 pokládá přenosné koleje na silnici vedoucí z Libněvse přes Žehuň do Choťovic a dále okolo dvora Korce do Končic. Koleje měly délku 9,7 km. U jednotlivých obcí byla zřízena nakladiště, odkud se řepa svážela do vagonků tažených koňmi až do cukrovaru.

V roce 1917 byla před hrází Žehuňského rybníka vybudována odbočka směrem na Starou Báň ke trati Rakouské severozápadní dráhy. V období první republiky cukrovar rozšiřuje svůj region až k Radovesnicím. Kvůli velkým vzdálenostem už koně nestačili, a proto byla trať přestavěna na parní provoz.

Úzkokolejná drážka pro svoz řepy z filiálních vah a nákladišť do cukrovaru v Libněvsi byla povolena 14. července 1924. Rozchod kolejí činil 600 mm a provoz zajišťovaly dvě dvouosé lokomotivy vyrobené firmou Borsig Berlin s továrními čísly 11451/1924 a 11452/1924. Technicko-policejní zkouška drážky proběhla 25. dubna 1925 a 18. srpna 1925 byl povolen řádný provoz.

Na trati se dopravovala řepa v devadesáti dřevěných dvouosých skříňových vozících. Koleje byly položeny od Radovesnic do Choťovic při pravé straně silnice. Kvůli velkému převýšení u Zbraňského kopečku byla trať u Zbraní stočena vpravo a po svahu se obloukem vracela zpět na silnici v Lipkách. Za Choťovicemi směrem na Žehuň byla vybudována skládka s váhou.

V roce 1924 byla na tomto úseku zahájena parní doprava, do cukrovaru se ještě pokračovalo koňkou. Již v následujícím roce byla celá trať zprovozněna až do Libněvse. Z Choťovic pokračovala drážka při pravé straně silnice až pod Žehuňský kopeček, kde po dnes ještě patrném náspu odbočovala vpravo. Překračovala Mlýnský náhon po mostku, vedla po Haldech až na hráz Žehuňského rybníka, kde naproti sádkám překračovala silnici a pokračovala po hrázi až ke křižovatce na Libněves. Odtud vedla opět po pravé straně silnice přímo do cukrovaru.

Celková délka tratě činila 13,1 km, odbočka měřila 0,6 km. Do provozu byla nasazena další lokomotiva. Kvůli nedostatku vody podél trati si lokomotivy vozily cisternu. Byly schopné utáhnout i přes 30 vozů.

Provoz pokračoval i po zrušení cukrovaru v roce 1932, kdy malodráhu zakoupila Spolková cukrovarna Nymburk. Řepa se v Libněvsi překládala do velkých vagónů a odtud se dopravovala do nymburského cukrovaru.

Posledním vlastníkem drážky byl od roku 1949 cukrovar v Syrovátce. V té době se však provoz potýkal s problémy – lokomotivy byly stále poruchovější a náhrada přicházela pozdě. Provoz byl nerentabilní, trať se přestala udržovat a řepa se začala svážet automobily.

V roce 1956 naposledy vyjela malá dieselelektrická lokomotiva. Provoz byl ukončen, lokomotivy, vozy i koleje byly zlikvidovány. Během několika let zmizely téměř všechny stopy po této kdysi důležité drážce.